Škola v přírodě Bílá holubice 2024

Den první - pondělí 29.4.

Letos jsme udělali změnu a vzhledem k počtu dětí i dospělých jsme nejeli hromadnou dopravou, ale objednaným autobusem. Cesta z Albrechtiček na rekreační středisko Bílá holubice na Moravici trvala necelou hodinku, byla příjemná a děti ji prozpívaly. Občas se ozvaly užaslé výkřiky při pohledu z okna dolů na sráz pod námi. Ten pohled příjemně dokresloval zlatokopeckou atmosféru, v jejímž duchu se celá akce nese. Po ubytování na pokojích, z nichž některé mají i toaletu a sprchu, jsme začali hru. Děti byly rozděleny do čtyř "zlatokopeckých part", které plní (do úterního poledne) různé úkoly a za ně získávají "dolary". Za ty si "kupují" zlatokopecké vybavení, potřebné na úterní odpolední rýžování. Dnešní úkoly zněly: přečíst dopis od zlatokopa, najít indicie, podle nich poznat, do které země se onen zlatokop vydal hledat zlato (Kalifornie a Kanada - Yukon) a splnit několik doprovodných úkolů včetně vyluštění křížovky. V ní se děti dozvěděly, kam půjdou odpoledne na výlet. Místo výletu byla Raabova štola, kde jsme měli dohodnutou i prohlídku vnitřku. Některé děti už cestou tam po necelých třech kilometrech "umíraly." ("Paní učitelko, já tady fakt umřu!") Prohlídka štoly i se zasvěceným výkladem byla opravdu zajímavá a nás učitele potěšilo, že děti si některé věci pamatovaly z loňské školy v přírodě. V mezičase se děti seznámily se zlatokopeckou hantýrkou. Zde se k nám přidal také pan učitel Adam Havlík. Zpáteční cesta vedla jinudy a byla o něco málo delší, přesto mnohé děti měly stále energie dost. Po večeři jsme si zazpívali Severní vítr, zhodnotili úspěchy v plnění úkolů, vyplatili dolary a družstva už některé "peníze" utratila za část vybavení. A pak už byl ten správný čas jít po náročném dni spát. 

Den druhý - úterý 30.4.

Vstávali jsme do slunečného rána, čehož jsme využili k rozcvičce v pyžamech.  Bufetová snídaně udělala všem radost a tak jsme měli dost energie na pokračování naší zlatokopecké hry. Na dopoledne byl naplánován zlatokopecký víceboj, ve kterém týmy získávaly další dolary na dokoupení potřebného vybavení - vždyť už odpoledne do samotného rýžování bylo nutné všechno mít. Bylo nutné splnit různé úkoly: přišít knoflík, zatlouct hřebík, trefit se puškou (vzduchovkou) do terče, ošetřit kamarádovi úraz, prokázat dobrou paměť ve zlatokopecké Kimově hře. K obědu byl vytoužený smažák s hranolkami a po krátkém odpočinku jsme ještě pokračovali v získávání "peněz" jednak poznáváním rostlin kolem nás, jednak ověřením znalosti zlatokopeckých "odborných" výrazů. Z těch ovšem děti zkoušeli už skuteční zlatokopové - Anička a Richard Pelkovi (mj. mistři republiky v rýžování zlata v ČR). Po vyhodnocení se opět otevřela naše "banka a koloniál", týmy doplnily finance a následně dokoupily vybavení. A mohlo se začít rýžovat. Ríša s Aničkou nejdříve děti seznámili s různými zajímavostmi o dobývání či rýžování, a to nejen zlata, ale i jiných kovů či drahocenných surovin. Zaujal magnetit i stříbro, stromkové zlato či surové tygří oko... Pak už jsme se rozdělili do jednotlivých týmů a rozmístili se na čtyři stanoviště. Na prvním z nich se rýžovaly skutečné zlatinky pomocí skutečné pánve, na druhém se sbíraly zlaté nugetky v trávě, na třetím se v písku hledaly polodrahokamy (ametyst a unakit, ty si děti berou domů) a na čtvrtém se střílelo z luku pod vedením majitele chaty, zkušeného lukostřelce. Po splnění se týmy na stanovištích měnily. V aktivitách příjemně uplynulo odpoledne. Před večeří děti obdržely diplom Mladého zlatokopa od České tábornické unie, jako odměnu dostal každý i ampulku se třemi zrníčky českých granátů. Paní Anička dětem také upekla perníkové řezy s čokoládovou polevou a zlatým sypáním. Po večeři následovalo ještě pár sportovních her a špekáčky u táboráku. Tak opět jeden báječně strávený den.

Den třetí - středa 1.5.

Den opět začal rozcvičkou v pyžamu a bufetovou snídaní. Po ní jsme se vypravili na okružní lukostřeleckou stezku, posíleni o dvě děti a jednu maminku - přijel se totiž za námi podívat Maxík s maminkou a se sestrou. Stezka začínala přímo u naší chaty a čeká na ní 27 zastavení - lukostřeleckých terčů v podobě zvířat.  Tedy údajně 27, protože po osmém jsme sešli z cesty a další zastavení jsme už nenašli. Na této stezce jsme rovněž měli úkol - postavit v lese skřítkům domeček. A tak se všechny týmy pustily do stavby a musím ocenit nápaditost některých výtvorů, ať jde o prohlášení celého břidlicového kopce za skřítčí město, lanovku "do práce" nebo vinný sklep. Po návratu nás na chatě čekaly k obědu palačinky se zmrzlinou. Odpolední klid byl jen krátký, energie jsme měli dost a tak jsme se pustili do dalších úkolů. Prvním bylo složit a nalepit rozstříhané obrázky zlatokopů. Druhým byl krátký kvíz, jednak o dopolední stezce, jednak o přírodě v lese. Další aktivita byla výtvarná. Každý dostal černé tričko své velikosti, na něj paní učitelka Katka Šimečková a pan učitel Michal Kopecký nastříkali vlastnoručně vyrobenou šablonou zlatokopecký motiv. Toto tričko jsme si pak všichni dozdobili zlatou, stříbrnou, žlutou či bílou barvou podle své fantazie, vkusu či přání. Později přišel na řadu ještě fotbal hraný naboso. V mezičase si děti mohly koupit nanuky, pití nebo nějakou dobrůtku u prodejního okénka naší chaty, je totiž svátek a tak se objevili i nějací cyklisté a turisté. K večeři byly špagety s boloňskou omáčkou, po ní jsme vyhodnotili dnešní výkony jednotlivých týmů a večer  byl na přání dětí filmový s pohádkou "Princezna zakletá v čase". 

Den čtvrtý - čtvrtek

Dnes jsme se probudili od pošmourného rána a bylo jasné, že plavky - velké lítosti všech dětí - už nevyužijeme. Přesto proběhla venkovní pyžamová rozcvička a po ní už začalo balení. Zbytek věcí jsme dobalili po snídani, abychom mohli ještě něco hrát. Znovu jsme prošli lukostřeleckou stezku se zvířaty, tentokrát jsme našli všechna zastavení, přitom jsme si zahráli pár her se šátky a vyzkoušeli si, jaké je to jít "naslepo", jen pod vedením kamaráda. Také jsme navštívili imaginárium, kde se děti (i dospělí) dozvěděli spoustu zajímavostí o břidlici. Pro velký úspěch si pak děti ještě znovu zahrály bosý fotbal. A po obědě už jsme jen koukali na pohádku, než přijel autobus. Odjížděli jsme s rozporuplnými pocity - těšili jsme se domů, ale bylo nám i líto, že už končíme. 

Takže - ať žije škola v přírodě!  

Mgr. Jana Tesarčíková